Jste zde

Domů » Zážitky

Dovolená na Seychellech díl I

Ahoj Podělím se s vámi o pár postřehů, snad vás to bude zajímat. Konečně nastal ten dlouho očekávaný den, stáli jsme na letišti ve Frankfurtu nad Mohanem, měli jsme spoustu bagáže v hlavě absolutní zmatek, protože jsem za poslední dny čerpali spoustu informací z různých webů na internetu. Možná naše zkušenosti pomohou i někomu jinému kdo bude také plánovat dovolenou ne Seychelly. Koupili jsme si náš pobyt přes internet a to na 3 týdny, 1 týden v Praslinu a 2 týdny v Mahé a to s polopenzí. Letěli jsme letadlem Boing 767 300 ER a ani nebylo plně obsazeno jen do cca 30%. Nejprve jsme si mysleli, že ještě přistoupí nějací lidé v Římě na letišti Fiomborino, jenže tam přistoupilo málo lidí. Takže jsme měli pět volných sedaček, pro 2 lidi to bylo docela slušné, to bychom neměli ani v superioru. V 9:30 hod. jsme přistáli na letišti v Mahé. Nejprve jsme si museli vystát frontu pro vyřízení vstupních formalit. Viděli jsme náš kufr jak tam běhá pořád dokola na zavazadlovém pásu. Když jsme si vyzvedli zavazadla, tak měla moje přítelkyně na kosmetickém kufříku křídou namalovaný bílý kříž. Bylo nám divné proč? To jsme se dověděli brzy u celní kontroly. Byl tam takový mladý celník a spustil na nás anglicky. Bože, rychle jsem hledal anglická slovíčka, no kdybych se lépe učil, tak jsem jich možná uměl o něco víc. Protože jsem měli čisté svědomí a nic jsme nepašovali, tak šlo všechno rychle a hladce jen ten kufřík nám museli prohlédnout.

Venku už stáli místní, měli cedule se jmény, nebo tam byli i taxikáři a nabízeli odvoz, také jsme tam viděli zástupce cestovních kanceláří, ti zase sháněli své klienty. Dostali jsme plánek, kde najdeme vnitrostátní letiště a protože jsme měli ještě dost času, tak jsem si ještě na letišti vyměnili peníze, za 100 dolarů jsme dostali 550 Rupií. Když si budete měnit peníze uschovejte stvrzenku o této výměně. Možná se vám stane, že všechny místní peníze ani nebudete potřebovat a smění vám je zpět pouze po předložení potvrzení.

Na letišti jsme si také dali i první pivo. Zaplatili jsme za něj 16 Rupií, to je možná nějakých 60 korun. Tam se také poprvé setkáváme s místními lidmi. Dva z nich sedí u stolu a docela slušně se dohadují. Zatím nám nebylo jasné proč to tak je, to nám řekli mnohem později. Byli to veksláci, jenže tam je to docela problém, tam se to totiž přísně trestá, oni sice dávají lepší kurzy, ale za ty potíže to nestojí. Dorazili jsme na vnitrostátní letiště, u přepážky byla taková straší přísná úřednice. Podívala se na nás, že prý jsme 2 osoby a máme 3 zavazadla, to třetí byl jen kufřík, s kterým byl problém už na mezinárodním letišti. Takže nám napařila poplatek za nadváhu 10 dolarů. Jen mne tak napadlo, jejich měna jsou Rupie a já musel platit v dolarech. Divné co? Jako plus bylo to, že na všechno nám dali potvrzení. Palubní kapitán na nás udělal dobrý dojem, takže jsme mu věřili. Ju52 má cca 20 sedaček a letělo to docela dobře. Konečně nás vysadili v Praslinu na letišti, které je mimochodem úplně nové.

Když jsme na letišti vešli i s našimi kufry do příletové haly, tak jsme očekávali, že nás tam bude někdo čekat z hotelu. Bohužel nikdo tam nebyl. Chvilku jsem ještě čekali a pak jsme šli k přepážce jedné cestovní kanceláře a tam nám jedna paní zavolala do hotelu. Po dlouhém vyjednávání nám doporučila, abychom si vzali taxi, za tu cestu nám ten taxikář naúčtoval 110 Rupií. Docela dost peněz. Ke cti cestovní kanceláře ale musím říci, že tyhle náklady nám proplatili, ale pozor jak říkám, schovávat si účtenky, nikdy nevíš, kdy je budeš potřebovat. Ještě musím říct, že ta cesta tím taxíkem trvala přesně 20 minut. Pak jsme se bavili s jiným hostem a ten říkal, že zaplatil jen 100 Rupií. No prostě jak u řezníka, nebo že by byl opět na vině náš malý neseser?

Konečně jsme na místě. Celý komplex nám připadá hodně známý, tady jsem přece už někdy byli, ale tak to není, viděli jsme tolik fotek, že nám to připadalo hodně známé. Komplex Bodamier leží na osamělé pláži, řekl bych možná na jihovýchodě ostrova Praslin. Vypadá to, že to bude skvělá potápěčská oblast. Už se těším. Na ubytování jsme měli devět možností. Náš bungalov s číslem dvě měl nejhorší polohu z těch obydlených. Přesto moře nebylo daleko. Docela to šlo, každý kdo přijel si mohl vybrat, takže na nás zbylo tohle. Pak přišla manažerka hotelu Shila a ptala se nás, jestli máme rádi ryby a my hned jako že ano, protože je opravdu máme rádi, jenže jsme netušili, že ty ryby budeme jíst k večeři každý den. Budiž jim chvála, že je připravovali každý den jinak a měli dost variant, ale všechno bylo po kreolsku to znamená, že všechno bylo hodně ostré. Ale co, nám to nevadilo, měli jsme dovolenou na kterou jsme se těšili. Náš bungalov neleží sice přímo u moře, ale je blízko, máme koupelnu, sprchu, co nám chybí? Nic. To v bungalovu vedle nás, tam to mají horší, tam jim teče jen horká voda ke sprchování, to je trochu hloupé v těch vedrech.

Spřátelili jsme se tam s ještěrkami. To jsme rádi, že tady jsou, protože když jsou ještěrky, tak je málo much. Bylo tam spousta mravenců, takový hodně malinkatý. Ty jejich cestičky snad byli všude. Zase byli na něco dobrý. Vždycky ráno jsme měli všude plno pavouků, třeba v koupelně tak jich bylo fakt hodně. Když jsme je pozabíjeli a oni spadli na zem, tak už jsme se o ně nemuseli starat, přišli mravenci a vykonali svoji práci. také byli našimi přáteli.

Naše zážitky na na ostrově Praslin, co se týká: pláže, lidí, oblasti, jídla a taky cestování autobusem. To všechno bude ještě nějakou chvíli trvat, než se tím vším proberu. Ještě dobře, že jsme se starali o to, abychom se zase dostali zpět na to vnitrostátní letiště v Praslinu. Protože Francis, který nás měl už při příletu vyzvednout, tak měl něco důležitého na práci. Tak za sebe poslal kamaráda. Ten nás přesně v udanou hodinu vyzvedl u bungalovu a odvezl nás na letiště. Takže jsme všechno stihli a co hlavně bylo to v pohodě. Dokonce nám ani nenaúčtovali ten malý kufřík. Horší bylo, že letadlo nepobralo všechny zavazadla, takže některá byla transportována až příštím letem. Naše zavazadla se náhodou vešla i s naším letem. Bohužel někteří pasažéři si museli počkat. Jak si asi už můžete domyslet, při příletu na Mahé, na nás opět nikdo nečekal. Naštěstí tam byl delegát z TSS a ten nám obstaral zdarma transfer do ubytování. Byli jsme moc rádi. Po 14 dnech jsme pak zase jeli domů, ale ne do Frankfurtu, museli jsem zpět až do Mnichova. Nám to bylo ale jedno. Někdy v příštích dnech budu pak psát ještě dál. Zatím se mějte